Kam Tě volá srdce a co říká Tvoje duše?

31.05.2021

,,Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné,, pravila lištička Malému princi ve stejnojmenném příběhu od spisovatele a letce Antonia de Saint-Exupéryho. Ta slova jsem četla několikrát, ale nedávno po shlédnutí moderně zpracovaného Prince se mnou dost silně zarezonovala. Však čtyři papírové kapesníky plné slz jsou toho důkazem...

Naslouchej volání svého srdce
Naslouchej volání svého srdce

Být dospělý přeci neznamená, že se musíme odpoutat od své duše a tím si zavřít všechny kanály napojení na jsoucno. To tu prostě bylo, je a bude, jen na to někteří z nás jaksi zapomněli. Pro klid okolí, pro klid systému, pro to ,,správné,, chování vyzrálého dospělého člověka. Přestali jsme si naslouchat a začali postupně sami sebe přesvědčovat o něčem, co pro nás není hluboce pravdivé.

Jak to může vypadat?

Příkladem ze života může být třeba to, jak si někteří z nás (ženy i muži) už 15 let namlouvají, že je ta práce, ve které tráví většinu svého času, přece baví, i když v neděli v podvečer cítí nepříjemný pocit v břiše z blížícího se pracovního týdne. U firemního meetingu v nevětrané zasedačce jim je z těch keců skoro blivno, ale jelikož devátého přijdou na účet peníze, dává to pocit jakéhosi životního naplnění. Díky tomu pak můžou zaplatit splátku hypotéky na barák, do kterého se z té práce vrací se stresovou bolestí na prsou, protože už moc dobře vědí, co se po příjezdu domů bude konat. Ten partner, se kterým tam sdílí gauč a už ho několik let nemilují, jim totiž opět zahraje známou scénu hodnou oskarové ceny, že už ani nebudou mít chuť sednout si ven na svou zahradu, kterou si o víkendu místo výletu tak pracně posekali. A proto... tu křeč na duši jdou raději ,,rozdýchat,, ke škopku do hospody nebo se uklid(n)it do posilovny; zašít do dílny v garáži; sníst celou tabulku čokošky; zahrát hru na plejstejšnu apod. - přesně tak jak to dělávají minimálně třikrát do týdne posledních několik let. A mohla bych v příběhu pokračovat dál, ale domnívám se, že zcela chápete, co chci tímto povědět.

Takovýchto nebo podobných příběhů, které slýcháváme či kterých jsme dokonce sami účastni, je nespočet. Ve většině případů to pak pro hlavní aktér(k)y končí somatickým projevem na úrovni fyzického těla (nespavost, váhové výkyvy, chronické bolesti, kompulzivní jednání, deprese, potíže se zažíváním, panické ataky, kožní problémy atd.). A je to zcela logické, protože jak by nám to ta naše duše měla dát jinak najevo, než způsobem, kterým to konečně pochopíme!? Vždyť celé roky jí nenasloucháme, tj. nejsme sami sebou a nevidíme srdcem. Vlastně si sami tyto nemoci nevědomě utváříme. Avšak i to je v pořádku, protože nám to krásně ukazuje, že jsme sešli ze své cesty a že je načase se na ni vrátit zpět. Takže v těch lepších případech si to uvědomíme, buď sami nebo třeba za pomoci terapie, a začneme na sobě pracovat. Každý svým vlastním tempem a za pomoci pro něj vhodných technik. Mno, věřte mi, vím o tom své... více v mém příběhu --˃ přečíst.


Přeji nám všem, ať to důležité pro nás samotné vidíme jasně a zřetelně. Ať odložíme strachy a nebojíme se za tím jít. A když už se náhodou na rozcestí dáme horší a klikatější stezkou, ať nás volání duše zase vrátí zpátky na správnou životní cestičku.

S láskou a vděčností,

Jana

© 2021 Jana Velíšková. Všechna práva na krásný život s vděčností a podporou otevřena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!